Café Racer...co to vlastně znamená?

Café racer, co tenhle termín vlastně znamená? K napsání tohoto článku mne přivedly takovéhle dotazy, a to často od lidí, kteří motocykl opravdu nevidí poprvé. Jak to, že všichni znají choppery ze vzdálené zámořské krajiny a jejich téměř domácí evropský protipól jen málokdo?
Takže, café racer je nejen druhem motocyklu, ale také typem jezdce. Oba termíny mají své kořeny v šedesátých letech v prvotních anglických motorkářských partičkách jako Rockers nebo Ton Up Clubu. Přesto, že se podobní mladíci v kožených bundách vyskytovali také v Itálii a Německu, je anglická škola tou nejklasičtější. Také proto, že svislé jedno- a dvouválce z ostrovů se na stavbu kafáče výborně hodí. Rockers byli rebelskou subkulturou a oblíbili si upravené biky pro přesuny mezi kavárnami u nově postavených britských dálnic. Mnoho z nich toužilo pokořit hranici 100 mph (160 km/h) jednoduše nazývanou The Ton, což se hodilo pro record races z kavárny k domluvenému bodu a zpátky. Musíte ale dojet dříve, než dozní oblíbený song z jukeboxu. Jejich otisk je v rockabilly stylu jasně patrný dodnes.
Dodnes také vydrželo označení café racer pro stroje, na kterých jezdili. Může jít o upravený starý Norton nebo i moderní motor vtěsnaný do odpovídajícího trubkového rámu, rozhoduje styl. Nemusí už přímo navazovat na Rockers, ale je určitě dobový. Otrhané jeans, krátká kožená bunda s nášivkou, vysoké boty a na hlavě otevřená helma, nejlépe značky Davida. Oblečení, jako byste si vyjeli do kavárny, ne na dobití Marsu.
   
Pokud jde o café racer jako motorku, je podomácku upravená na rychlost a co nejlepší ovládání, spíše než na pohodlí. Vzorem jsou speciální stroje ze závodních tratí, čili jednoduchá a přehledná technika, už ale schopná poskytovat silné zážitky a vysokou rychlost. Kapotované café racery se vyskytují minimálně, často je tu ale kulatá polokapota či štítek. Celkově se stavbou přibližují dobovým strojům z Grand Prix, pro sportovně nataženou pozici těla jsou vybaveny dlouhou nádrží, ideálně z leštěného hliníku, a maličkým dozadu vysunutým sedlem, za nímž následuje aerodynamický bobek. Sólosedlo je víceméně povinnost. Jednoduchá nízká řídítka zlepší kontrolu nad rychlým motocyklem, skloněný řidič není tak vystaven náporu větru a může jet rychleji. Setkáme se se dvěma variantami řídítek, dvoudílnými clip-on šroubovanými na vidlice nebo clubman ve tvaru písmene M, která se uchytí do standardních držáků, ale jsou umístěna nízko a vpředu. Z toho vyplývající ergonomie často také vyžaduje posunutí stupaček směrem vzad. Nejzadnější částí stroje by mělo být kolo, přečnívající blatníky jsou věci na škodu. Café racer je syrový a hrubý vysvlečený stroj, s motorem vyladěným na maximální výkon. Lehký, štíhlý, dobře ovladatelný motocykl, který jeho majitel postavil dle svého vkusu a technických dovedností. Stejně jako chopper tak trochu odráží osobnost majitele. Nejlepším příkladem takových mašin z minulosti jsou doma vyráběné kombinace rámů Norton Featherbed s motory Triumph Bonneville nazývané Triton. Používaly nejdostupnější a zároveň nejsportovnější motor a nejlépe ovladatelný podvozek té doby. Kdo neměl dostatek financí spokojil se s Tribsa – motorem Triumph v rámu BSA. Dnes se možnosti otevírají a kombinace motorů, rámů a doplňků jsou téměř neomezeny.

Jak cítíte, je země původu u kafáče zásadní. Velká Británie je ideálem, který je ale často nedosažitelný. Klasické Laverdy, Dukatky či Guzziny mají také silné kouzlo, nicméně pěkný motocykl se dá vydobít i z japonského sériáče. Pěkným základem je třeba Yamaha XS, SR či Kawasaki W 650. Ideálně stroj pochází z padesátých či šedesátých let minulého století, ale jsou tu i krásné nové stroje, třeba z osmdesátých let, které ale už většinou vyžadují více práce a hodí se spíše ke streetfighter stylu. Mohou mít i motor o čtyřech válcích, ale žádné zvednuté zádě tu nehledejme. Nízká a dlouhá silueta patří ke café raceru. Jejich styl se nicméně, jako vše ostatní vyvíjí. V sedmdesátých letech vyhnali Japonci motocykly anglické produkce ze závodů GP i z trhů a vzhled skutečných závoďáků se změnil. Podlouhlé ručně vyráběné nádrže z hliníkového plechu byly nahrazeny hranatými laminátovými nádržemi. Stále častěji se tak základem pro café racer stávaly tří- až čtyřválcové agregáty. V roce 1978 se této módy všimlo mnoho výrobců a začali vyrábět takové stroje sériově. Samozřejmě to nikdy nemůže být takové jako ručně vyrobený motocykl, ale vzniklo mnoho krásných strojů: známý Harley-Davidson XLCR, mytická Ducati Super Sport, Kawasaki Z1R a Suzuki GS 1000S. Přitom se ale sériová produkce, ostatně jako vždy, odchyluje od stylu. Výrobní a homologační nároky jsou prostě jiné než v soukromé garáži a styl se kvůli kompromisům udržuje hůř. Zatímco první café racer úpravy spočívají v téměř kompletní rekonstrukci motocyklu do žádané podoby a to včetně motoru, jezdci sedmdesátých let se spokojují s výměnou řídítek za nízké clubman a doplněním malé okrouhlé kapotáže kolem reflektoru. Mnoho evropských továren jako např. Aspes, Benelli, Bultaco a Derbi vyrábělo tovární café varianty běžných motocyklů právě tímhle způspobem, bez jakýchkoliv dalších modifikací v zájmu výkonu a rychlosti. Jakmile se začal styl takhle rozmělňovat, netrvalo dlouho a ztratil na popularitě. Samotné stylistické cvičení, které nesleduje žádnou funkci, brzy vyčpí, motocykly se tak stávaly pouze nepohodlnějšími, a to bez toho, aby přinesly nějaký jiný bonus. Krátce poté byla většina sportovních strojů sériově vybavena integrovanými kapotážemi a potřeba nebo touha přidávat aftermarketové café kapotky zmizela.

Scéna okolo café racerů má mnoho společných rysů s poválečnou vlnou chopperů a bobberů v USA, přičemž obě mají kořeny právě u válečných veteránů. Ti po návratu z války obtížně hledali nějaké nové zařazení ve společnosti a vyrovnávali se s hrůzami, které zažili. Společenské problémy s tím spojené vedly k vytvoření prvních klubů. Jezdci odmítli velké, cestovně orientované motorky a začali z nich odstrojovat veškeré nepotřebné části. A zatímco američtí GIs vzali vojenská WLA a ořezali z nich zbytečnosti (od: to chopp off – chopper) aby zlepšili výkony stroje, evropští veteráni se vydali podobným směrem s vlastními motocykly. Rozdíly v silniční síti v USA a Evropě se pak zasloužily o rozdíl ve výsledku. Amíci preferují těžší a nízké stroje vhodné pro dlouhé rovinky, zatímco hoši z Evropy jezdí na vyšších a hbitějších motorkách hodících se na silničky sledující záhyby terénu.

To je café racer, motocykl už ze své podstaty individualistický, až starožitně jednoduchý, přesto rychlý a pěkně ovladatelný. Překonává sériové motocykly ne provedením, protože sériová výroba bude většinou kvalitnější, ale srdcem. Stejně jako jedinečná socha překonává sádrové trpaslíky.

Zdroj: motocykl-online.cz