Café SRV 250

Byl krásný konec léta 2008 a já jsem se zamiloval. Nebyla to ordinérní záležitost ve stylu blondýna 60-90-60, ale naopak. Byla malá, slabá a totálně nedostupná. Jmenovala se Yamaha SRV 250 a narazil jsem na ni v jedné pornobiblí každého milovníka motocyklů, v knize "Motocykly v 1000 fotografiích" a samozřejmě s dodatkem "pouze pro Japonsko". A tak jako nedostupnost milovaného objektu dokáže rozdmýchat ještě větší vášeň, tak i ze mě se po půlročním hledání a prošmejdění každého koutu internetu stával psychopat s jediným cílem - mít ji. Výsledek mého snažení byl nevalný. V Evropě 2-3 kusy, při pokusu o koupi se mi vysmáli. Byl konec roku, vánoční čas, už jsem začal ztrácet naději, když tu otevřu inzerci a kouká na mě moje láska. Ne ve Francii, ne v Itálii, ale v Benešově u Prahy. I když z fotek vidím, že je pěkně zbědovaná, tak volám na uvedené číslo. A že prej, ať přijedu, na ceně se dohodneme. Hned 1.ledna jsem nastoupen na uvedené adrese a obhlížím tu hromádku neštěstí a k tomu poslouchám příběh. Před pár lety přijel kontejner motorek z Japonska, někde zůstal ležet, většina se prodala a tohle zbylo. Cca 3 roky v kontejneru se slanou vodou bylo poznat, všechno totálně sežraný. Chybí výfuk, tlumiče, klíček, startér a moto je po dvou nehodách k nepoznání. Ale má přední buben z SR500 a papíry, to je pozitivní. Cena slušná, takže to beru, však si nějak poradím. A doma v dílně si kladu otázku: Co musí motorka mít, aby fungovala? Motor, rám, dvě kola, sedlo, a alespoň jednu brzdu. Nádavkem k tomu co největší výkon a co nejmenší váhu. OK, jdeme na to.
Okrouhat všechno až na dřeň nedá zas takovou práci, bedna s nápisem "vyhodit" se pěkně plní a já objevuji stále více důkazů o tom, že sůl zdevastuje úplně všechno, když má čas. Tak nejdříve ořezat všechny nepotřebné držáky na rámu, ať je to čisté. Z funkčních věcí sůl nejvíce poškodila karburátory, ale nakonec se daří je jakž takž rozchodit. Ukazuje se, že vidlice nejsou ohnuté, že kola jsou kulaté, jen ta nejistota, jestli poběží motor ve mě stále hlodá. Musí se počkat do jara, není startér ani našlapávačka. Největší problém se jeví svody a výfuk, nakonec volím řešení dát je pod sedlo a tohoto úkolu se zhostil pan Kopánek z firmy Sharon na výbornou. Vše je jak jsem chtěl včetně zakázkových koncovek a v super kvalitě. Díky. Následují desítky hodin práce se šmirglem na víkách motoru, přední bubnové brzdě a stovce dalších detailů, pak vše následně vyleštit je taky práce pro bohy, jenže ti se nechtějí umazat...Dále vysoustružit stupačky, vyrobit řídítka v klasickém racerovém stylu, vykitovat a nastříkat rám a může se pomalu strojit. Zůstává originál sedlo na které se přičalounil bobek. Padá rozhodnutí neinstalovat zadní brzdu - těžké a komlikované ovládání. Zkrácená řadička z VFR krásně sedne, jen řazení vychází závodní, 1 nahoru, ale tak to má být. Repase a nástřik tlumičů je jen takový odpočinek. Vzhledem k lásce k britským strojům volím hluboký zelený lak "Buckingham Green" a jednoduché zlaté polepy. V jednoduchosti je krása. Celek doplňuje přední aftermarket světlo a je skoro hotovo. Půlrok práce je pryč. S nadcházejícím jarem přichází vytoužená chvíle a tou je pokus o start, a to poprvé a i napořád pouze roztlačením. Tahle procedura trvá týden, problém se jmenuje spínač stojánku. Pak už véčko spokojeně zavrčí, i na zvuku se pozná perfektní práce pana Kopánka.
A jak se tahle věc řídí? Váha ukázala 110kg, výkon deklarovaný výrobcem lehce přes 30 koní a víte co? Mě to stačí. Maximálka leží někde u 150km/hod., ale tam se dostanu málokdy. O tom přeci ježdění na cafáči není. Pěkná zakroucená okrska, držet se někde mezi 100-120km/hod je totální nirvána a zároveň naplnění účelu tohoto biku. Když jsem si chtěl ověřit slovo "Racer" v názvu, jel jsem do Sosnové a Vysokého Mýta na okruh a tam jsem zjistil, že limity jsou úplně jinde než jsem myslel. A moje přiblblé pohihňávání po každé jízdě mě přesvědčilo, že se to prostě povedlo. Ten adrenalin není o motorce za 300 tisíc...